Řídit se chováním druhých lidí
může být často rozumné a výhodné. Předpokladem je, že druzí mají na rozdíl od
nás informace o tom, co je užitečné či prospěšné. Místo vynakládání času a
námahy na vlastní obstarání těchto informací nám pak stačí jejich chování
napodobit a dosáhnout stejných výsledků. Výsledný jev můžeme popsat jako stádní chování či informační kaskádu [1]. Nezáleží při tom, zda jde o pračlověka
pozorujícího členy jiné tlupy konzumující neznámou bylinu, o turistu vybírajícího
restauraci, kde již jí více hostů, anebo zákazníka digitálního obchodu
s hudbou kupujícího nejstahovanější album. Opravdu nezáleží? Zatímco
v prvních dvou situacích je chování druhých dobrým vodítkem pro vlastní
chování, v třetím případě tomu tak není. Proč? Pralidé by po snězení
jedovaté byliny zemřeli a šance vidět je u její konzumace by tak byla jen velmi
malá. Platit plnou restauraci figurantů předstírajících, že jim v ní
chutná, by se nikomu nevyplatilo. V těchto a podobných situacích je chybné
chování potrestáno, což vytváří tlak na jeho odstranění a snižuje pravděpodobnost,
že ho budeme moct vidět. Naopak chybný výběr hudebního alba s sebou nese jen
relativně nízké náklady a korekce chybného rozhodnutí je proto málo
pravděpodobná. Řídit se v takovýchto situacích chováním druhých tudíž
nemusí vést k zvlášť dobrým výsledkům [2].
